14. Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,
15. A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.
16. Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.
17. Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.
18. Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.
19. Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.
20. Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:
21. Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.
22. Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.
23. Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.
24. Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.
25. V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.
26. Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.
27. Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.
28. Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.
29. Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.
30. Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.
31. Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.
32. On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.