1. Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.
2. Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.
3. Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.
4. Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.
5. Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.
6. Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.
7. K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,
8. (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.
9. Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.
10. Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,
11. A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.
12. Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.
13. Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.
14. Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,