14. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16. Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
17. Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
18. Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19. Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
20. Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21. Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22. Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.