13. Kéž bys mě jen schoval v hrobě, kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv, a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!
14. Když člověk zemře, copak ožije? Po všechny dny své těžké roboty čekal bych na chvíli té úlevy!
15. Zavolal bys a já se ti ohlásil, po díle svých rukou by ses roztoužil.
16. Ačkoli teď mé kroky počítáš, pak už bys na můj hřích nečíhal.
17. Do měchu zapečetil bys mé přestupky a moje viny přikryl bys.
18. Jako se však hora na prach rozdrolí, jako se balvan z místa odvalí,
19. jako voda omílá kamení, jako příval půdu odplaví – takto ty bereš člověku naději!
20. Když ho napadneš, navždy odchází, strnou mu rysy a ty ho propouštíš.
21. O slávě svých dětí pak neví nic, nedozví se ani, zda budou nicotní.
22. Jediné, co cítí, je bolest v těle, v duši oplakává jenom sám sebe.“