1. Už se mi hnusí žít, proto teď svému nářku povolím, z hořkosti duše promluvím.
2. Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím – z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.
3. Dělá ti dobře, že mě sužuješ? Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem a záměry ničemů vítáš s úsměvem?
4. Copak máš oči tělesné? Pohledem smrtelníka díváš se?
5. Copak jsou tvé dny lidským podobné, připomínají tvé roky lidský věk,
6. že na mně hledáš nějaký přestupek a po mém hříchu pídíš se?
7. Víš přece, že jsem nevinen a že mě z tvé ruky nikdo nevyrve!
8. Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?
9. Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?
10. Což jsi mě kdysi jak mléko nenalil, nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?
11. Kůží a masem jsi mě přioděl, kostmi a šlachami spojils mě.