8. Když Nejvyšší usazoval národy, lidské syny když rozmístil na zemi, dle počtu synů Izraele hranice ostatním lidem vymezil.
9. Hospodinův lid je jeho dědictví, Jákob je jeho vlastní pozemek.
10. V pouštní krajině ho našel, v pustině divé, kvílící. Obklopil jej a pečoval o něj, jak oko v hlavě chránil jej.
11. Jako když orlice bdí nad hnízdem a vznáší se nad svými mladými, křídly rozpjatými v pádu chytí je a dál je nese na svých perutích.
12. Hospodin sám je takto provázel, žádný cizí bůh nebyl s ním!
13. Dovedl svůj lid na výšiny země, úrodou pole aby sytil se. Medem ze skály je napájel, olejem ze skály přetvrdé,
14. smetanou od krav i mlékem koz. Těmi nejlepšími jehňaty je sytil, berany i kozly z Bášanu, pšeničnou moukou nejvybranější; i víno rudých hroznů směl jsi pít!
15. Ješurun ale ztučněl, zbujněl. Ztučněl jsi, ztloustl, spravil ses! Opustil Boha, jenž učinil jej, Skálu své spásy potupil.
16. Cizími bohy popouzeli Boha, ohavnostmi jej dráždili.
17. Obětovali ďáblům, a ne Bohu, těm novým bohům, jež nikdy neznali, těm, co až nedávno se objevili – vaši otcové je neměli!