23. Král je přerušil: „Takže jedna tvrdí: ‚Ten živý syn je můj a ten mrtvý tvůj,‘ a druhá tvrdí: ‚Ne, ne, ten mrtvý je tvůj a ten živý můj.‘“
24. Tehdy král rozkázal: „Přineste mi meč.“ Přinesli mu tedy meč.
25. „Rozsekněte to živé dítě vedví,“ řekl král. „Polovinu dejte jedné a polovinu druhé.“
26. Vtom ale žena, které patřil ten živý syn, zvolala ke králi: „Prosím, pane můj! Dejte jí to živé dítě! Jen ho nezabíjejte!“ Srdce se jí totiž sevřelo soucitem nad jejím synem. Ta druhá ale řekla: „Nebude moje ani tvoje. Sekejte!“
27. Král tehdy rozhodl: „Nezabíjejte ho! Dejte to živé dítě té první ženě – to je jeho matka.“
28. Když se v celém Izraeli doslechli o rozsudku, který král vynesl, pojala je před králem bázeň. Viděli totiž, že má v sobě Boží moudrost, aby vynášel soud.